České právo dnes určuje obecnou hranici trestní odpovědnosti na patnáct let. Citovaný model vznikal v době, kdy společnost, informační prostředí i (biologický a sociální) vývoj dětí vypadaly jinak. Dnešní třináctiletý či čtrnáctiletý člověk žije v úplně jiném světě než jeho vrstevník před 50 lety. Přístup k informacím je prakticky neomezený a drtivá většina mladých velmi dobře ví, co je dovoleno a co nikoli. Opravdu jen prostoduchý bloud může tvrdit, že čtrnáctiletý grázl nevěděl, že nesmí umučit kamaráda nebo seniora, aby si užil trochu toho „zážitkového násilíčka“. Ochrana společnosti má přednost Pokud třináctiletý pachatel chladnokrevně plánuje vraždu nebo jiný mimořádně závažný násilný čin, nelze tvrdit, že není schopný pochopit jeho význam. Nejen odborný tým ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce správně upozorňuje, že každý třinácti- či čtrnáctiletý ví, že vražda je zlem, které společnost nemůže a nesmí tolerovat. Zopakujme silným moravským hlasem: debata se týká pouze nejzávažnějších trestných činů, nikoliv běžné kriminality dětí a mládeže. Jak správně říkal již například první český veřejný ochránce práv Otakar Motejl: „Právní stát stojí na principu odpovědnosti. Bez odpovědnosti totiž není ani spravedlnost.“ Často zaznívá, že dítě potřebuje především pomoc. To je nepochybně pravda. Jenže stejnou (vlastně i větší) ochranu si zaslouží také oběti a pozůstalí po nich. Právo nesmí zapomínat na rodiny zavražděných či těžce zraněných. Pro ně je jen velmi obtížně pochopitelné, že pachatel mimořádně brutálního činu unikne standardní trestní odpovědnosti pouze proto, že mu do patnáctých narozenin zbývalo několik měsíců. Spravedlnost musí chránit slabší. A nejslabší bývá právě oběť. Na to důsledně pamatujte pánové politici v malostranských palácích! Někdy se nesprávně tvrdí, že snížení věkové hranice by bylo evropským excesem. Není tomu tak. V Evropě existují státy, například Velká Británie, s podstatně nižší hranicí trestní odpovědnosti, než jaká je dnes v České republice. A podobná diskuse probíhá i v dalších zemích, kde trochu „zaspali“ za realitou, jako my rozvážní strejcové z české kotliny. Změna reality Podporuji řešení, které zachová obecnou hranici trestní odpovědnosti na patnáct let, ale umožní výjimku pro zcela mimořádné trestné činy, jako je vražda, znásilnění, těžké ublížení na zdraví s dlouholetými následky, teroristický útok nebo jiné obzvlášť závažné násilné delikty. Takový model je přiměřený. Nečiní z třináctiletých dospělé osoby. Pouze říká, že existují skutky natolik závažné, že na ně právní stát musí umět reagovat odpovídajícími prostředky. Jak by řekl jeden bývalý premiér: nutno vyslat do společnosti jasný signál, že určitá brutální jednání zde nebudou tolerována nikomu, ani náctiletým. A jak trefně říkával můj vzácný pedagog, profesor Petr Průcha: „Právo není a nesmí být muzeum. Má regulovat a chránit společnost takovou, jaká je dnes, nikoli před 30 nebo 60 lety.“ Pokud odborníci z justice i bezpečnostních složek upozorňují na rostoucí brutalitu některých dětských pachatelů, bylo by nezodpovědné tuto skutečnost ignorovat. Snížení hranice trestní odpovědnosti na třináct let u nejzávažnějších trestných činů proto nevnímám jako projev extrémně vyhrocené represivní politiky, ale jako rozumnou úpravu, která lépe vyvažuje práva pachatelů a ochranu společnosti. Samozřejmě, že s tím musí přijít i kvalitní prevence. Demokratický právní stát musí být humánní. Neměl by však být dětsky naivní, protože naivní dnes nejsou ani mnohé české a moravské děti.