Spolupracovat s „odborníkem na sensitivitu“. Tento příkaz dostala bestsellerová skotská autorka detektivek a kriminálních románů Val McDermid jako podmínku reedice svých starších románů. „Odborník na sensitivitu“ je nové řemeslo ve vydavatelském odvětví. Jeho odbornost spočívá ve vědění, co ze spisovatelovy tvorby by mohlo koho urazit. Jak se tato odbornost získává a kdo ji uděluje, se tomuto článku zatím nepodařilo zjistit. Zato fandové detektivek po celém světě vědí, kdo je Val McDermid, jejíž knihy vycházejí v češtině pod jménem McDermidová. Vydala těch knížek přes 40, dostala za ně dvě ocenění od britské Spisovatelské asociace a dva čestné doktoráty, televize z nich natočila seriály. Takže žádné ořezávátko, které by potřebovalo spolupráci nějakých odborníků na to, jak se má psát „sensitivně“. Pravda, některé její knihy jsou jaksepatří „drsňácké“, jejich dialogy jsou „zastarale“ osmdesátkové a devadesátkové, něco z toho, co se tehdy běžně říkalo, dnes nevoní. Tedy – nevoní politicky korektním nakladatelům, kteří si zřejmě udělali průzkum nynějšího útlocitného čtenářského trhu a našli si správné experty. Jejich identita zůstala anonymní. Prý šlo hlavně o výrazivo, jaké by dnes mohlo někomu znít rasisticky a homofobně, vysvětlila autorka. A že mnohé z toho starého ubránila argumentem, že ty původní texty „pomáhají čtenářům pochopit, jak se společnost za tu dobu změnila“. Nicméně, v lecčem (přinejmenším v tom „rasově“ postiženém) ustoupila a polické korektnosti se podvolila. Trochu tím zklamala kolegu „detektivkáře“ Lee Childa, který takto vynucované přepisy označil za „orwellovštinu“ a všechny potenciální odborné sensitizátory a přesensitizované nakladatele varoval, že on by na svých starších románech nezměnil jediné slovo. Neboť „kniha je produktem své doby, historický artefakt, skoro jako fotografie, zobrazující tehdejší společnost, dodatečné přepisování je antihistorické zkreslení, a jakmile se s tím začne, muselo by se přepisovat každých pět roků, jak se mění společenské normy“. A navíc – „thrillery mají urážet, krutost a drsňáctví k nim patří“. Child asi spoléhá, že s autorem, jehož se prodalo přes 100 milionů výtisků, si nakladatelé podobnou buzeraci rozmyslí. Zeměkoule je holt kulatá… Některé z nejabsurdnějších přepisů reedicí provedli nakladatelé s „poirotovkami“ Agathy Christie, „bondovkami“ Iana Fleminga (u obou kolonialismus, xenofobie, classismus atd.) a dětskými knihami Roalda Dahla. Z těch se vycenzurovala i taková „urážlivá“ slova jako „tlusťoch“. Těchto autorů se ale nikdo neptal, už byli ve věčných lovištích, odkud se nemohli hádat. Francie si stejně přepisuje „stereotypismy“ Astérixe a „kolonialismy“ Tintina, z těch nejznámějších a nejpopulárnějších. Podobné přepisy svých literatur jistě najdou i germanisté, hispanisté, italisté a skandinavisté. Že se to ještě nerozmáhá u nás (nebo už taky?), v tom kontextu hysterických debat, zda směřujeme na Západ nebo na Východ, je vysvětlitelné tím, že střední Evropa je ten poslední ostrov Západu. Ostatní Západ nám utekl tak daleko na západ, že se ocitl na Východě. Zeměkoule je holt kulatá. Za hlubokého komunismu se vyprávěl tento vtípek (a můžete si jej cenzurovat, jestli vás uráží): „Jak první dělnický prezident Gottwald poznal, že je Země kulatá? Na Západ se vysral a z Východu mu přišlo hovno.“ Čtěte také: Svět na rozcestí – recenze knihy Františka Novotného Cenzura versus svoboda slova – recenze knihy Petra Žantovského Cenzura neskončila, cenzura trvá