Sjezd sudetských Němců: Proč je poválečný odsun pro českou levici i pravici tak oblíbené téma? Sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu, který se bude konat na konci května v Brně, znovu rozvířil „vlasteneckou“ scénu. Jen málokteré téma je tak bytostně a dlouhodobě spojené s českým porevolučním nacionalismem, jako je právě otázka poválečného odsunu. Tehdejší i dnešní odpůrci krajanského sdružení varují před přepisováním dějin a straší novým osidlováním pohraničí. Co ale opakované vytahování sudetské karty vypovídá o naší veřejné debatě? A proč jde pro českou radikální levici i pravici o tak oblíbené téma? Sjezdy sudetských Němců v naší porevoluční historii většinou vyvolávaly pozornost hlavně v momentech, kdy jich čeští nacionalisté využívali ve volbách. V živé paměti je z novějších časů hlavně první přímá prezidentská volba z roku 2013, ve které Miloš Zeman tehdy velmi umně spojil požadavky domnělých revizionistů se svým protikandidátem Karlem Schwarzenbergem. Zeman proti sobě postavil obhajobu Benešových dekretů a relativizaci nacistických zločinů, na což jeho konkurent v klíčové debatě na České televizi argumentačně nestačil. Schwarzenberg sám sobě nepomohl přirovnáním Beneše k soudobým válečným zločincům, což byla poznámka zbytečná a bez přehánění mocně přispěla k jeho volební porážce. Ve skutečnosti se však těmito lacinými, leč funkčními triky postavil proti jiné myšlence. Sudetoněmecké sdružení totiž už dávno není spolkem nostalgiků. Jedná se mnohem spíše o symbol přeshraniční spolupráce a novodobého budování „středoevropanství“, identity, která má mít své místo v Evropské unii. Na ekonomické i kulturní úrovni navíc právě přeshraniční spolupráce s Německem funguje dobře a cesty k jejímu dalšímu rozvoji jsou i dnes perspektivní. Přestože se v uplynulém desetiletí snažilo i mnoho českých politiků překrýt tuto spolupráci projektem Visegrádské skupiny, s polsko-maďarskou roztržkou a vznikajícím slovensko-maďarským konfliktem se zdá jako stále více jasné, která spolupráce je výhodnější. Je vůbec pozoruhodné, do jaké míry obě strany sporu pracují i s ekonomickou stránkou věci. Na jedné straně totiž můžeme poukazovat na volný trh a nepochybný profit z úzkého propojení s německým hospodářstvím, na straně druhé pak ale slyšíme o nakradených majetcích nebo rovnou hrozbě, že se sudetští Němci vrátí do svých příbytků, dnešních „našich chalup“. Na minulost se zapomínat nesmí. A je třeba pokaždé vetknout před závorku, jakých zločinů se nacisté dopustili na obyvatelích střední Evropy. Je v tomto kontextu důležité i připomínat, jakou roli v předválečném rozbití první Československé republiky sehrála politická reprezentace sudetských Němců. Zároveň však není možné selektivně ignorovat kajícný proces, kterým prošlo již několik generací nejen v Německu jako celku, ale také samozřejmě i vlastní reprezentace sudetoněmeckých spolků sdružujících se na německé straně hranice. A protože historie je málokdy černobílá, není také možné pouštět ze zřetele zjevné bezpráví, kterému bylo vystaveno německé civilní obyvatelstvo po konci války. Takové často již přímo organizované protokomunistickým režimem, který se země zmocnil bezprostředně po osvobození. O tom, jak je celá situace nesmírně komplexní, svědčí nejenom archivy a historické prameny, ale i otisky v kultuře. Mezi posledními třeba zdařilá filmová adaptace románu Vyhnání Gerty Schnirch. Evropská integrace otevřela cestu ke smíření už v 90. letech, kdy se střední Evropa komunismu zbavila. Není náhoda, že to byli v této době hlavně komunisté a pravicoví extremisté, kdo na údajný revizionismus ze sousedství poukazovali. Pro komunisty se sudetská karta stala otázkou identitární. Protože čeští komunisté nikdy nebyli progresivní a neuměli se adaptovat na eurokomunismus, jehož vlna do západní Evropy dorazila již mnohem dříve, navazovali na vlastní sovětské čtení historie. Pro komunisty se od 90. let nezměnilo vůbec nic. Dnes je sice v tomto boji z většiny nahradily nacionalistické skupiny spojené s radikální pravicí, politici kandidující do voleb za Stačilo! jsou však v odporu proti konání květnového sjezdu jedni z nejhlasitějších. Stejně jako dřív je jejich argumentace vypjatě emocionální a není postavena na ničem jiném než na komunistické historiografii, která dlouhodobě replikovala jen sovětskou perspektivu. Pro komunisty se jedná o svátek. V loňských parlamentních volbách totiž ukázali, že nemají vůbec žádné téma, prostřednictvím kterého se mohou odlišit od ostatních méně či více nacionalistických formací. Vyčpělou ideologii nahradili agendou „změny režimu“ vnucenou spolkem Svatopluk politologa Petra Druláka. Tento plán však nepočítal s umírněným uvažováním mediánového českého voliče. Úprk k historickým tématům je tak jednou z možností, jak se znovu dostat do povědomí veřejnosti. Bohužel se spolu s tím dají očekávat i podobně rozjařené a radikální výkřiky, které už příznivci Stačilo! předvedli na jednání brněnského zastupitelstva, které konání sjezdu řešilo. Pokus o vlastní výklad dějin se navíc děsivě střetává s realitou ruské agrese na Ukrajině, kterou ve veřejné debatě prostě nelze od historického dědictví sovětské nadvlády oddělit. Na vlně nacionalismu se z parlamentních stran chce pochopitelně svézt i SPD Tomia Okamury. Na rozdíl od tématu migrace v tomto případě však nepatří mezi nejdůvěryhodnější strany, které mají potenciální voliči se sudetoněmeckou kartou spojené. Okamura tak spíš doplňuje své portfolio, na rozdíl od jeho předchůdců však antigermanismus nikdy nepatřil mezi jeho silné stránky s výjimkou chvil, kdy ho propojil s kritikou Evropské unie. Naopak vidět byli jiní „OG fašisté“. Na jednání brněnského zastupitelstva dorazil třeba devadesátkový šéf republikánů Miroslav Sládek, který si na protiněmecké kartě postavil značnou část politické kariéry. V 90. letech čelil trestnímu stíhání za výrok na demonstraci proti podpisu Česko-německé deklarace, kde prohlásil, že „jsme Němců zabili ve válce málo“. Jeho straničtí kolegové k tomu děsili obyvatele příhraničních vesnic falešnými letáky, které nechali vyrobit a na kterých se Sudetoněmecký landsmanšaft znovu hlásil o své majetky. Sládkova hvězda však pohasla již dávno a jeho přítomnost tu tak plní pouhou roli okna do minulosti. Okamura ví, že je odpor proti landsmanšaftu povinnou výbavou, která ho nic dalšího nestojí, ve skutečnosti však pozornost upíná povětšinou úplně jinam. Sudetská karta je kartou minulosti, o které jsme si už nějakou dobu mysleli, že ji znovu nezažijeme. Po roce 2015 migrační krize protiněmecký sentiment z prostoru do značné míry vytlačila a covidová pandemie ho prakticky pohřbila. Europeizace veřejné debaty umožnila nacionalistickým politikům vidět zlo mnohem spíš v Bruselu než v Berlíně. V něčem se vyčpělost tohoto tématu projevuje i v případě květnového sjezdu. Generační obměna se totiž dostavila i do radikálního českého rybníčku a mladší generace si už s vzedmutím protiněmeckého sentimentu nespojí vůbec nic. I s tím politici a zejména ti z nich, kdo sami sebe vidí na rozcestí mezi politikou a influencerstvím, počítají. A to vše přispívá k tomu, že přece jen o sudetském nebezpečí slýcháme míň než dřív. Bude zajímavé sledovat, nakolik sjezd ovlivní podzimní komunální volby. Protesty proti jeho konání totiž budou pro spoustu lokálních nacionalistů vítanou příležitostí, možností se profilovat. Jen těžko se však toto téma stane klíčovým, obzvlášť proto, že je v Brně agend k řešení ze žhavé současnosti až příliš. Důležitější ale je, co vracející se vlny odporu proti sudetským Němcům vypovídají o nás všech. Znamenají zejména, že se dá pro získání politických bodů využít zcela virtuálních problémů. Zároveň však to, jak málo už teď téma rezonuje celou českou společností, dává příslib do budoucna. Všechna témata prezentovaná radikální pravicí a levicí, která mají tak úzký racionální základ, nakonec vyčpí. Otázka ale je, kam se touha po hazardu s lidským strachem přesune příště. Ta sama o sobě totiž nezmizí nikdy.