HISTORIE / Dusno, ticho a těžknoucí černý obzor. Místo úlevného deště však přichází apokalypsa, a to tak rychle, že někteří lidé ani nestačí doběhnout z pole domů. Je čtvrtý červencový večer roku 1929 a většina našeho území se ocitá ve víru vůbec nejsilnější větrné bouře novodobých dějin. Rok 1929 jako by chtěl lidem ukázat všechny tváře rozběsněné přírody. Zima přinesla mrazy, které kronikáři popisovali jako „sibiřské“, léto naopak dusno, horka a bouřky. Osudného 4. července předcházelo katastrofě extrémně horké odpoledne. Na Pardubicku teplota šplhala až ke čtyřiceti stupňům, k večeru se od jihozápadu a severozápadu přihnala mračna a během několika minut se krajina ponořila do zvláštní žlutohnědé clony. Pak udeřila nebývale silná vichřice. „Hukot a hvízdot vichru byl strašlivý. Ihned byl provázen lijákem,“ popisuje historik Petr Borovec na webu Klubu přátel Pardubicka. Někde bouře řádila desítky minut, jinde stačilo jen pár okamžiků, aby po sobě zanechala spoušť. „Bouře prošly přes většinu našeho území, Bavorsko i sever Rakouska a zabily několik desítek lidí. Z kronik víme, že třeba v Jindřichově Hradci vichr smetl celý vlak z trati, na Pardubicku pokácel asi devadesát procent veškerých stromů. O střechu tehdy přišlo tolik lidí, že se pak československý trh potýkal s akutním nedostatkem střešních tašek,“ líčí Miloslav Staněk z Ústavu fyziky atmosféry AV ČR. Vichřice servala střechy, vymlátila okna, zranila lidi střepy a v Pardubicích doslova ukroutila věž děkanského kostela. Poškodila také ciferník hodin na Zelené bráně, pobořila tovární objekty a v městských lesích způsobila takové škody, že se tam podle dobového popisu nemohlo ještě šest let kácet. Mrštěn vichřicí pod jedoucí vlak Živel neměl slitování ani s lidskými životy. „Zahynul Josef Uhlíř (betonář, zabit spadlým el. vedením), dále Otilie Vosáhlová (způsob smrti neuveden) a kočí Pětický (zabit padající střechou). V blízkém Svítkově zahynula výměnkářka Rálišová a cukrář Zikán (mrštěn vichřicí pod jedoucí vlak),“ vyjmenovává Borovec. Dobové souhrny uvádějí, že bouře si v širším prostoru vyžádala asi šedesát obětí, z toho osmnáct na území dnešní České republiky, a několik stovek zraněných. Celkové škody se podle pozdějších souhrnů odhadují na více než 800 milionů tehdejších korun. O rozsahu katastrofy ale možná nejpůsobivěji vypovídají obecní kroniky. Nezachycují jen čísla, nýbrž i bezmoc lidí, kteří sledovali, jak se jim během několika minut hroutí svět. „Vítr od západu byl tak silný, že rval i s kořeny velké vzrostlé stromy, zničil velké kusy lesů, shrnoval střechy domů, koně zapřažené do vozů srážel k zemi, kupy jetele přenášel na velké vzdálenosti,“ stojí v zápisu z Košetic u Pelhřimova. Větrná smršť podobná tornádu K tragédii došlo také v Opatovicích nad Labem. Podle kronikářského záznamu se paní Nosálová vracela s kočárkem ke svému domu, když ji bouře zasáhla na nechráněném místě a mrštila ji do příkopu. Kočárek se převrátil a dítě za několik dní zemřelo v hradecké nemocnici, ženu našli v bezvědomí. V Trhovém Štěpánově u Benešova kronikář napsal, že se nad střední Evropou rozzuřila „větrná smršť podobná tornádu“ a že se hnala rychlostí 103 kilometrů za hodinu. V Kuněticích na Pardubicku zase podle zápisů létaly „tašky ze střech jako gilotiny“ a „příšerná hudba živlů“ jako by předznamenávala konec světa. Nedaleké Libišany po bouři připomínaly „západní frontu uprostřed bitvy o pevnost Verdun“. Střešní tašky se ještě dlouho nacházely daleko za vsí, střechy byly nadzdviženy a neseny vzduchem desítky metrů. Topolové stromořadí zmizelo, kořeny vyvrácených stromů trčely až čtyři metry vysoko. Zkáza jménem derecho Kronikáři samozřejmě netušili, že se stali svědky katastrofického jevu, kterému dnes vědci říkají derecho. „Jde o rozsáhlou větrnou bouři, která vzniká, když se několik bouřek spojí do jedné rychle postupující linie. Jako by si podaly ruce, běžely vedle sebe a hodně z nich fičelo,“ vysvětluje Miloslav Staněk z Ústavu fyziky atmosféry AV ČR. Aby šlo o derecho, musí se živel mimo jiné projevovat nárazy větru o rychlosti alespoň devadesát kilometrů za hodinu, a to na dráze delší než čtyři sta kilometrů. V roce 1929 se takový pás ničivých bouří podle pozdějších rekonstrukcí táhl od Německa přes české země dál na východ. Když se pak vichr konečně utišil, zůstaly po něm rozmetané střechy, zpřelámané aleje, vyhaslé životy a zápisy v kronikách, které i po téměř sto letech znějí, jako by je někdo psal ještě s rukama rozechvělýma od strachu.