Novým streamovacím hitem Netflixu je desetidílný korejský seriál ze školního prostředí, česky nazvaný My vás naučíme. Je to v podstatě obdoba tuzemského Ochránc ... 00:08 GENIUS LOCI 00:07 - 00:07 - 00:07 - 00:06 - 00:01 - 00:01 - 00:06 - 00:05 - 00:04 - 00:03 - 00:02 - 00:01 - 23:15 - 22:22 - 21:41 - 20:53 Novým streamovacím hitem Netflixu je desetidílný korejský seriál ze školního prostředí, česky nazvaný My vás naučíme. Je to v podstatě obdoba tuzemského Ochránce nebo Ratolestí – tedy vyprávění o tom, že školní prostředí může být také nezdravé, zkažené, zdecimované a že je potřeba s tím něco dělat zřízením instituce, která zjedná nápravu. Akorát že na rozdíl od tuzemských, v podstatě poklidných vztahových čajů jsou Korejci ve zvoleném způsobu vyprávění řekněme záměrně značně spektakulární. Zásadní reflexí, kterou si ze zhlédnutého našinec může odnést, je nevěrohodnost. To patrně u náročnějšího publika. To nenáročnější naopak může být nadšeno akčními sekvencemi. Vždyť kdo by v skrytu duše netoužil stát se učitelem, který žákovi terorizujícímu celou školu vrazí takovou facku, že fracek nevezme jen druhou o zem, ale omráčený projede po zádech mezi vyvalenými spolužáky celou chodbou? A to je vlastně na korejském dílku ta nejzajímavější otázka pro diváka ze střední Evropy: (ne)přijatelnost suverénně všudypřítomného násilí. Tvůrci nám ukazují společnost, která je tak cynická, že už od mateřské školy nenabízí skoro žádné pozitivní vztahy. Lidé jsou buď agresivní, vystrašení, apatičtí, ambiciózní, lstiví, nebo ulhaní – a když už je někdo slušný, hodný a normální člověk, je to buď voják, nebo vysoce postavený politik; v tomto případě ministr školství. Chtěl by snad někdo žít ve společnosti, která je takto nepravděpodobně vychýlená? Odmysleme si všechny ty již tradiční a vlastně trochu únavné motivy pomsty, které k jihokorejské kultuře patří a kterých je také v tomto díle nezměrně množství v každé epizodě, ale i v lince vyprávějící příběh napříč celkem. Odmysleme si rozhodnutí tvůrců používat zjevnou nadsázku a projevovat ji tak, že některé postavy se pitvoří a jejich tvůrci přehrávají. Tedy panuje tu strategie odlehčit vážná témata a udělat je takto snadněji přijatelná, ať už jde o šikanu, sebevraždy, války chlapeckých gangů, vraždy, či distribuci drog mezi mladistvými. Při tom všem je přítomna nějaká forma grotesky, což však k žánru vlastně patří – ostatně seriál má spíše než k výše zmíněným českým kolegům blízko k americkému osmdesátkovému hitu Jump Street 21, v němž mladí policisté převlečení za teenagery vyráželi srovnat poměry na středních školách ve Vancouveru (ale tam se jenom natáčelo, reálně mělo jít o USA). Korejci jako muže činu, před nímž děti mají mít respekt, vybírají bývalého vojáka, zřejmě příslušníka zvláštních sil, který ovládá bojové techniky a neváhá je používat ani proti svým protivníkům z řad dorostenců. Ovšem pouze proti chlapcům, na dívky si k sobě přibere kolegyni – zas tak rovnostářští, aby muži mlátili holky, ještě ani v Jižní Koreji nejsou. Tohle všechno snad v každé epizodě doprovází vážně pronášená variace na známou větu nadporučíka Mazurka z Černých baronů: „Kázeň musi byť.“ Kvůli ní zřizuje korejské ministerstvo školství instituci nazvanou „Úřad pro ochranu práva na vzdělání“, jež má prakticky neomezené možnosti výkonu práce. Například se na jeho praxi nevztahují žádné zákony řešící poměry mezi žáky, kantory a rodiči. To znamená, že je pak možno mlátit kohokoli, koho si inspektoři zrovna usmyslí. Jsou to lidé na svých místech, takže jsou spravedliví, nezneužívají svého postavení a mlátí skutečně jen ty, kteří si to zaslouží. Ale co když na jejich místa jednou přijdou nějací křiváci? Co potom? Je samozřejmě svůdné pomyšlení, že postupné rozvolňování postupně bohatnoucí společnosti, které přinesl vývoj po druhé světové válce a jejímž výsledkem je absence hranic a agrese maskující nudu, bude snadno vyřešeno tím, že se utáhnou šrouby na druhou stranu. Rákosky přes ruce, klečení v koutě, škoda facky, která padne vedle. To je to, co seriál sice maskuje nadsázkou, ale nabízí jako seriózní mustr. Jiné řešení než rána je jediné: protivníka zesměšnit před celým jeho okolím. Když už se občas objeví něco skutečně pořádného – například poznámka, že úspěšní dětští influenceři vytvářejí veliký stres na své učitele, kteří se jejich sociální zbraně bojí –, je to přebito nesmyslem v podobě, že takováto školačka chce nakonec svou učitelku doma zavraždit, což je vyřešeno tak, že inspektor-voják s učitelkou vyskočí z balkonu na střechu zaparkovaného auta, kde se oba oklepou a zasmějí, že se nic nestalo. Pořád je to dramatické dílo, jistěže. Ale taky je to hňácaná, jejíž nejvíce uvěřitelné epizody jsou ty prostřední, ty schované mezi začátkem, jenž má diváka navnadit, a koncem, který má diváka připravit na druhou řadu. Takže úvod a závěr jsou show svého druhu: mají šokovat, zaháčkovat se, zatímco prostor na vyprávění něčeho kloudného je pouze ten nenápadný uprostřed. To je zajímavá struktura, která stojí za povšimnutí. Celek je ale spíš rozčilující. ×