Dobrou školu dělá disciplína a tradiční hodnoty ŠKOLSTVÍ Michaela Community School je londýnská škola pro děti ve věku 11 až 18 let. Jedná se o takzvanou „free school“ čili státem financovanou školu, která je nezávislá na správě místních samospráv a má větší volnost při osnov, výběru zaměstnanců i organizaci školního dne. Mohou je zakládat různé skupiny – rodiče, charitativní organizace, univerzity nebo učitelé, pokud je schválí vláda. Michaela byla otevřena v září 2014 a od té doby si vybudovala pověst jedné z nejlepších škol v Británii. V testech GCSE, které angličtí žáci skládají v šestnácti letech při završení povinné školní docházky, se pravidelně umisťuje na předních příčkách žebříčku veřejných škol. V roce 2021, kdy první ročník Michaely skládal zkoušky A-Levels, anglickou obdobu maturity, dostalo 82 procent žáků nabídku studia na jedné z univerzit v Russell Group, jež sdružuje 24 nejlepších britských vysokých škol. Škola je ale proslavená i díky své ředitelce Katharine Birbalsinghové. Přezdívá se jí „nejpřísnější ředitelka v Británii“, i proto, že ve své škole důsledně dbá na disciplínu. A zároveň se nijak netají svým odporem k takzvaně progresivistickým trendům ve školství i ve společnosti. S Birbalsinghovou jsme hovořili na konferenci Alliance for Responsible Citizenship (Aliance pro zodpovědné občanství) v Londýně. Začněme ze široka: co podle vás dělá dobrou školu? Potřebujete přísnou disciplínu, potřebujete způsob výuky podle starých a osvědčených pravidel a potřebujete tradiční hodnoty. Takže dobrou školu tvoří tyto tři věci: disciplína, staromódní výuka a hodnoty. To zní jako skoro jako z 19. století. Jak toho v dnešním dynamickém světě dosáhnout? Ve skutečnosti všechno začíná hodnotami. Musíte mít tradiční hodnoty a vše ostatní plyne z toho. Pak si totiž uvědomíte, že jako dospělý člověk jste odpovědný za děti. Že jako dospělý člověk máte autoritu a vaší rolí je vychovávat děti a dobře je vést ve výuce i životě. Progresivisté popírají rozdíly mezi dospělými a dětmi, tvrdí, že jsme si všichni rovni. Ale to není pravda. Jsme si rovni v očích Božích, že ano? Jsme si také rovni před zákonem. Ale nejsme všichni stejní. Progresivisté si myslí, že jsme. A výsledkem je, že děti trpí, protože je nikdo nevede. Odkud se podle vás tento progresivismus bere? Shora, z vlády a ministerstev, nebo zdola, od učitelů? Zdá se, že aspoň na Západě je dnes stereotypem učitele mladý, agilní levičák. Ano, většina učitelů je dnes na levici. A kulturně se levice posunula ještě více vlevo. Víte, před sedmdesáti, osmdesáti lety bývali učitelé konzervativní – mohli mít různé politické názory, pravicové, levicové, ale všichni sdíleli stejné, konzervativní hodnoty. Dnes je těžké najít konzervativní hodnoty i mezi lidmi na pravici, na levici pak už neexistují vůbec. Jak byste definovala ty konzervativní hodnoty? Věci jako osobní zodpovědnost, víra, že jste zodpovědný za vlastní činy a máte možnost jednat podle sebe. Dále věci jako povinnost vůči ostatním lidem a porozumění, že možná budete muset něco obětovat v zájmu celku a zohlednit ostatní lidi před sebou samým. Také, že je třeba tvrdě pracovat, být vděčný za to, co máte, místo toho, abyste měl pocit, že na všechno máte nárok, neustále se stavěl do role oběti a myslel si, že všichni po vás jdou. Potřebujete porozumět, že pokud se věci nevyvíjejí podle vašich představ, musíte se podívat do svého nitra a ne hledat chyby kolem sebe a říkat, že pokud je něco špatně, tak je to kvůli sexismu či rasismu. A tak naleznete smysl v životě. Bohužel progresivisté takto nepřemýšlí. A většinově se takto nepřemýšlí ani na našich školách. Vybíráte si učitele do vaší školy podle toho, zda tyto hodnoty sdílejí? Nebo se k vám těch pár konzervativních hlásí samo, protože jim konvenují vaše názory? Takto cíleně učitele nehledám. Samozřejmě bych ráda brala jen ty, kteří vyznávají stejné hodnoty, ale ti se hledají jen velmi těžko. Takže ty, které vezmu, pak ty hodnoty musím naučit sama. Říká se vám nejpřísnější školní ředitelka v Británii. Před chvílí jste zmínila disciplínu jako jeden ze znaků dobré školy. Celkově ale mám pocit, že důraz na disciplínu na školách se zmenšuje. Jak ji udržujete u vás? Ve škole potřebujete silné vedení, které zajistí jednotný přístup k pravidlům chování napříč celou školou a bude důsledně trvat na jejich dodržování. Všichni musí držet nastavenou linii. Existují děti, na které disciplína neplatí? Ne. Všechny děti lze vychovat skrze disciplínu. Některé z nich budou neustále po škole, ale to je v pořádku. V České republice před pár týdny vláda navrhla úplný zákaz mobilních telefonů na školách, problematika se řeší v podstatě po celém světě. Jaký je váš názor? Samozřejmě všechny vlády by měly ve školách zakázat mobily. Argumenty, že mobily pomáhají dětem ve výuce, a naopak že jejich zákaz je izoluje, na vás nepůsobí? Pokud nikdo ve škole mobilní telefon nemá, tak je vše v pořádku. Nikoho neizolujete. Proto je třeba, aby nařízení přišlo od vlády. Problém je, když vláda žádné nařízení nevydá, pak to působí trable. A děti se na mobilech rozhodně ničemu nenaučí. To je snad jasné každému, kdo viděl dítě na mobilu. A co si myslíte o využívání moderních technologií a počítačů ve výuce? Říkám rozhodné ne. Edukační technologie ničí naše školy, ničí dětství. Děti se toho příliš nenaučí, stanou se na technologiích zcela závislé a dělají na tom nesmysly. Ve chvíli, kdy dětem dáte tyto technologie, začnou na nich dělat nesmysly. Lžeme si a předstíráme, že všichni na tom hrají šachy, ale to rozhodně nedělají. Takže ve vaší škole se spoléháte hlavně na tabuli a křídu? Bílou tabuli a fixy. Také vizualizujeme, co děti napíší, a pak to promítáme. Nakolik je důležité, aby se děti učily věci nazpaměť? Dnes je jedním z trendů výuka skrze nejrůznější projekty a praxi. Některé věci se musíte naučit nazpaměť, některé nemusíte. Musíte se naučit časování sloves ve francouzštině. Musíte se naučit historická data. Malou násobilku se potřebujete naučit nazpaměť. Když se nenaučíte malou násobilku, co vlastně chcete dělat? Bez malé násobilky nikdy nezvládnete složitější matematiku. Takže názor, že děti by se neměly učit věci nazpaměť, je šílený. Ale samozřejmě, že se nebudou učit nazpaměť Macbetha. To by bylo divné, že ano? Takže je třeba, aby se naučily nazpaměť věci, které mohou později použít k pochopení dalších věcí. Pokud se nenaučíte abecedu, tak nikdy nepochopíte Macbetha. Takže jsou tu základy, které je prostě třeba naučit se nazpaměť. Podle čeho vybíráte, které základy se mají děti naučit? Pokud učíte, tak je to zřejmé. Je to to, co je potřeba k tomu, aby se dostaly k dalšímu kroku. Jakou roli ve vzdělávání hrají finance? Zdá se mi, že v politice se neustále řeší, že je třeba dávat více na vzdělávání. Může ale nastat moment, kdy z investic do vzdělávání takzvaně začne klesat výnos? Mít peníze je vždycky hezké, ale není to to, co dělá skvělou školu. Tu dělají ty hodnoty, jak jsme o tom mluvili. Nakolik si mohou tyto myšlenky, o nichž mluvíte, děti osvojit ve škole oproti tomu, co se naučí doma? Myslím, že škola hraje velkou roli. Upřímně, myšlenka, že se dítě naučí nezlobit doma, když všichni ostatní ve třídě zlobí, je nereálná. Muselo by to být neuvěřitelné dítě, aby nezlobilo, pokud všichni ve třídě zlobí. Je jedno, o jak slušnou rodinu se jedná. Pokud všichni ve třídě zlobí, to dítě bude zlobit také. A co hodnoty? Člověk neustále čte a slýchá o tom, jak levicové školy indoktrinují naše děti. Pokud máte ale konzervativní či pravicové rodiče, nedokážou to zvrátit? Nebo je to naopak? Nakolik děti získávají své hodnoty ze školy a nakolik od rodičů? Nevím, jaký je poměr toho, co pochytí ve škole a co od rodičů. Ale je faktem, že levicové hodnoty jsou tak svůdné, že pokud jako konzervativní rodina dáte dítě do normální školy, zjistíte, že vaše dítě se změní způsobem, který se vám nebude líbit. Další věčná diskuse u nás se týká toho, zda by měla být povinná matematika u maturit. Zde v Británii bývalý premiér Rishi Sunak zase přišel s politikou „matika do osmnácti“, kdy by výuka matematiky měla být do ukončení středního vzdělání povinná. Měly by školy tlačit děti více k přírodním vědám a k matematice než k humanitním předmětům? Není potřeba, aby na to tlačily. Dějepis, angličtina, francouzština, to vše je svým způsobem také potřeba. Děti starší šestnácti let by se měly samy rozhodnout, v jakých předmětech budou pokračovat, samozřejmě po poradě s rodiči a na základě toho, co chtějí dělat. Ale nemyslím, že bychom je k tomu měli tlačit, neměli bychom je k tomu nutit. Není to potřeba. Pokud máte celou populaci, která se věnuje výhradně přírodním vědám, pak vám budou scházet absolventi humanitních oborů a je důležité, aby v tomto existovala rovnováha. Jak dětem vštěpujete vaše hodnoty? Máte hodiny občanské výuky? Nebo je to něco, co se vine celou výukou? Máme i hodiny občanské výuky. Také pořádáme dvakrát týdně školní shromáždění. A každý den tráví nějaký čas se svým třídním učitelem. Při těchto příležitostech se snažíme předávat naše hodnoty. Jestli se nemýlím, tak žáci ve vaší škole mají nejrůznější původ. Pracujete jinak s dětmi z rodin, které nedávno emigrovaly do Británie? Jako se všemi ostatními dětmi. Děti jsou děti, nezáleží na rase nebo náboženství, pracovat se dá se všemi stejně. Nakolik jsou děti tvárné? Velmi tvárné. Takže v tradiční debatě, zda charakter a vlastnosti dítěte více ovlivňuje výchova či dědičnost, jste tedy na straně výchovy? Ne nutně. Vždy můžete dítě tlačit kupředu. Samozřejmě, že jsou děti, které se nikdy nedostanou na Oxford nebo Cambridge, a pak je tu pár, které tu šanci mají. To je jasné. Ale všechny děti mohou být lepší, než momentálně jsou. Takže to je váš hlavní cíl? Tlačit je kupředu? Ano. Chtěl jsem se ještě zeptat na známkování. Byl jsem celkem dlouho skautský vedoucí a dlouho jsme dávali dětem body za výhru v soutěžích a tak podobně. Pak ale přišel názor, původně ze školství, že bodování dětí je špatně. Měly by soutěžit, protože je to zábavné, ne kvůli bodům. Co si o tom myslíte? Lidé dělají věci kvůli vnitřní motivaci, ale tu nezískají přirozeně. Musíte v nich vypěstovat zvyk, aby to dělali. Nejdříve to může působit problémy, ale nakonec se dostanou do bodu, kdy to budou dělat, protože chtějí. Například jediný důvod, proč říkáte prosím a děkuji, je, že když jste kdysi dávno od maminky chtěl čokoládu, tak jste musel říct prosím a děkuji. Až pak jste si ji mohl vzít. Nyní to říkáte, protože je to součást vaší přirozenosti. Stalo se to vaší součástí, protože vás matka potrestala, pokud jste to neřekl. A co takzvané ceny za účast? Kdy všichni dostanou nějaké ocenění bez ohledu na umístění. To není dobré. Samozřejmě děti potřebují mezi sebou soutěžit, a ty soutěže musí mít nějaký smysl. Pokud máte nějakou cenu, tak ta také musí mít smysl. Pokud ale ocenění dostanou všichni, tak ten smysl postrádá. To samé se známkami? Jste proti eliminaci známek? Samozřejmě, že jsem proti. To by bylo naprosto absurdní.