Když se dnes představujete, cítíte se víc jako bývalá baletka, pedagožka, historička umění, nebo spolutvůrkyně FairGallery? Nejvíc asi jako rozlítaná máma tří malých kluků. Pak záleží na tom, čemu se zrovna v daný den nejvíc věnuji. Když ale ráno vstávám, rozhodně se cítím jako rozlámaný pedagog tance. A každý den se snažím tuhle polohu o něco víc převracet směrem k výtvarnému umění a FairGallery. Tanec vás provází od dětství. Co vám balet dal do způsobu, jak dnes přemýšlíte o umění? Především vědomí, že za dlouhodobým úspěchem a kvalitou stojí hodně intenzivní práce a kreativity. Balet je práce s tělem, rytmem, napětím a výrazem. Pomáhá vám tahle zkušenost i při čtení nehybného obrazu nebo sochy? Asi lze říct, že dynamiku zobrazení vnímám velmi silně. Obraz ani sochu ve většině případů nepovažuji za zcela nehybnou záležitost, snad s výjimkou zátiší. To ale jistě vnímají i ostatní historici umění. Možná bych jen dokázala konkrétněji popsat pohyb, který v daném díle cítím. Když vybíráte umělce pro FairGallery, nakolik se opíráte o kunsthistorické vzdělání a nakolik o intuici člověka, který sám stál na jevišti? Umělce nevybírám. Vstupenkou do FairGallery je vysokoškolský diplom z fakulty výtvarných umění. Celý náš projekt stojí na tom, že se umělci hlásí sami. Je to neziskový projekt budovaný odspodu. Dá se říct, že bývalá performerka pozná v obraze nebo objektu energii, kterou by čistě akademický pohled mohl přehlédnout? Energie a expresivnost mě velmi přitahují, ale bylo by hodně silné a neskromné tvrdit, že akademik může něco přehlédnout a já jako bývalá tanečnice ne. Co vás vlastně přivedlo od baletu ke studiu dějin umění? Byl to odklon od tance, nebo jeho přirozené pokračování jinými prostředky? Odjakživa jsem dělala obojí paralelně. Taková trochu kalokagathie. Jsem dcerou ostravského výtvarníka a pocházím z rodiny, kde se většina lidí věnovala hudbě, umění nebo také starožitnostem. Ve své odborné práci jste se věnovala odrazům lidové kultury a tance v moravském výtvarném umění. Co vás na spojení pohybu, tradice a obrazu tolik zajímalo? To byla diplomová práce z divadelní fakulty, nikoli z dějin umění. A je třeba říct, že vyloudit na pedagozích tance téma s přesahem do výtvarného umění nebylo zrovna jednoduché. Tehdy by se mi rozhodně líbilo něco progresivnějšího, ale nakonec to bylo zajímavé a poučné, zejména z hlediska historického nahlížení na pohyb. Existuje podle vás něco jako specifický regionální vizuální jazyk, nebo internet a globalizace rozdíly mezi centrem a periferií už smazaly? Rozdíly existují, ale dnes jsou podle mě dány spíš zkušenostmi a pocity z konkrétního prostředí a také podmínkami, ve kterých výtvarníci tvoří. FairGallery se snaží dávat prostor i autorům mimo hlavní centra. Nezavírá se česká výtvarná scéna někdy příliš do okruhu škol, jmen a institucí? Ano, ale to ještě nemusí znamenat, že je to vyloženě špatně. Špatný by byl až silný monopol úzké skupiny akademiků na úkor regionů. Výtvarné fakulty ovšem existují i mimo Prahu a jsou dobré. FairGallery by měla pomáhat také starším autorům, pro které je vystavování a prodej — například mimo hlavní centra — náročnější. I pro ně jsme k dispozici s jakoukoli pomocí. Stejně tak pro ženy, které se po rodičovské obtížně vracejí k plné tvorbě a výstavní činnosti. Jak důležitý je dnes v umění akademický titul? Nemůže být lpění na školách typu AVU nebo UMPRUM překážkou pro autentické talenty z regionů? Samozřejmě častou odpovědí bývá, že akademický titul sám o sobě dobré umění nezaručuje. Posouzení ale právě přísluší odborníkům z těchto fakult a lze předpokládat, že po dlouhém studiu mají absolventi co nabídnout. Autentičtí talenti samozřejmě existují. U starších autorů, kteří například nemohli studovat, jsme připraveni udělit výjimku po prokazatelné dlouhodobé činnosti. Kurátorovat umělce bez diplomu však nechceme. Kupujícím poskytujeme určitou „záruku“ kvalitního vzdělání vystavujících v oblasti umění. Co podle vás mladým nebo méně etablovaným autorům nejvíc chybí: viditelnost, odvaha, kontakty, nebo někdo, kdo jim pomůže přeložit jejich práci veřejnosti? Často jde o kombinaci různých faktorů. Dnes se například projevuje menší znalost nebo ochota pracovat s AI nástroji, organickým Instagramem a dalšími možnostmi sebepropagace. A samozřejmě je to i o štěstí a kontaktech. FairGallery chce být „fair“. Co to slovo pro vás znamená konkrétně — férovost vůči umělci, sběrateli, trhu, nebo divákovi? Férové podmínky pro umělce i sběratele. Nebojíte se, že bez ochranné role klasického galeristy mohou být mladí umělci v přímém kontaktu se sběrateli zranitelní? Ne. Naopak. Myslím si, že umění se má prodávat v ateliérech umělců. A nejlépe poté, co si kupující s umělcem o díle popovídá. Kupujete pak příběh a umělec prodává konkrétnímu člověku, čímž získává kontakt na svého „obdivovatele“. I vyjednávání o ceně se má podle mě odehrávat doslova u stolu, třeba právě pracovního. Je přímé vyjednávání se sběrateli důležitá škola života, kterou umělci potřebují, aby obstáli? Ano, určitě. A některé vysoké školy — například UMPRUM a její současný rektor profesor Vybíral — kladou důraz na schopnost cenotvorby už během studia. V době orientované na rychlý zisk může FairGallery působit skoro jako malá anarchie. Jak vy sama přemýšlíte o hodnotě umění dnes? Je to opravdu jen velmi malá „anarchie“. Umění a kultura mají hodnotu vždy, a o to víc v nejisté geopolitické době. Nemluvíme teď jen o budoucím zhodnocení, ale také o zdravé psychice člověka. Dá se ještě oddělit čistá radost z krásy od otázky, jestli se dílo v budoucnu zhodnotí? Ano. Někteří z nás stále rádi kupují umění především proto, že se jim dílo líbí a nadchne je, aniž by je příliš tížila otázka, jakou bude mít hodnotu někdy v budoucnu. Právě proto je důležitý příběh vázaný k dílu a jeho tvorbě. Když mluvíte s lidmi, kteří by si možná rádi koupili umění, jaká je jejich největší psychologická bariéra: strach z ceny, nebo pocit, že umění nerozumějí? Často převažuje pocit a strach, že umění nerozumějí, že je určeno spíš pro elity nebo pro určitou „bublinu“. Je to taková česká ostýchavost a nedůvěra mezi lidmi. Neseme si ji s sebou ještě z komunismu. Kde v tomto „férovějším“ a digitálnějším světě zůstává místo pro tradiční kamenné galerie? Jsou pro vás partnery, nebo představují model, který se musí proměnit? Tam, kde jsou, zůstávají místy setkávání a mnoha lidem vyhovují. Ostatně si dokážu představit, že i my budeme v budoucnu pořádat setkání umělců a jejich kupujících. Myslím si, že čím více umění, tím lépe. FairGallery je spojená i se jménem vašeho muže Tomáše Hudečka. Pomáhá jeho veřejná zkušenost otevírat dveře, nebo je jeho politická minulost pro kulturní projekt někdy i zátěží, kterou musíte vyvažovat vlastní odborností? To už je asi dávno na to, aby byla zátěží. Samozřejmě by ale bylo milé, kdyby nám jeho zkušenost mohla přivést třeba více zájemců o umění, kteří by zase podpořili všechny autory, kteří to potřebují. Kdybyste měla jednou větou říct, co se ve vašem životě naučila baletka a co k tomu přidala historička umění, jak by ta věta zněla? Schopnost práce s tělem a respekt k řemeslu.