Ač nejmladší z českého tria na letošní Tour, služebně je Bittner na nejslavnějším cyklistickém závodě tím zkušenějším. Co na tom, že má oproti debutujícím Mathiasi Vackovi s Jakubem Otrubou náskok jen rok? Onen přechod z nevědomosti k mazáctví má už za sebou. Nebo se pletu? Určitě už trošku vím, co čekat. Samozřejmě každý rok je jinačí, ale nic to nemění na tom, jak moc se těším. Řekl byste, že s vámi ten humbuk kolem Tour napodruhé už tolik nedělá? Popravdě ani ne. Žádný závod během roku se s Tour nedá srovnat. I když Vuelta byla neskutečná, tak Tour je pořád ten nejsledovanější závod. A veškerý zájem médií a hlavně fanoušků nejde brát jako samozřejmost, musím si ho užít. Jak jste prožíval svou druhou slavnostní prezentaci? Vnímal jste rozdíl mezi loňskou v Lille a teď tou barcelonskou? Bylo to trošku jinačí, ale těžko se to srovnává. Obě ty prezentace se mi líbily hodně a teď jak jsme stály pod Sagradou, tak to bylo vážně krásné. Ale tedy loni jsme dostali takové super klobouky se startovním číslem a letos ne, takže to bylo jediné zklamání. Bylo to při prezentaci poprvé, co jste viděl Sagradu Famílii naživo? Vlastně asi jo. Byli jsme v Barceloně s Mirre (Knavenovou, partnerkou) loni na podzim, ale měli jsme hotel celkem daleko a nějak se nám nechtělo si dělat takovou zacházku. A jaký na vás udělala dojem? No je krásná. Nádherná stavba. Snad se jim podaří po těch 150 letech dokončit. Člověka při pohledu na ni napadne, že dnes se už takové věci nestaví. Je to něco vážně unikátního. Máte s sebou letos něco, co vám loni chybělo? Jo, vzal jsem si gumové medvídky. Od týmu máme samozřejmě vynikající jídlo, ale po dvou týdnech už máte chuť na něco sladkého. To samozřejmě neříkejte naší nutriční specialistce! Takže mám s sebou pár pytlíků, o které se třeba rozdělím s kolegy po etapě. Myslím, že morálku to může posunout o dost výš. Jak jste sledoval cestu na Tour svého nejlepšího kamaráda Jakuba Otruby? Když dostali v týmu divokou kartu, měl jsem fakt obrovskou radost. A tím, že on je u nich takový unikátní závodník, protože je silný v kopcích i na rovinách, dávalo mi od začátku smysl, aby se na Tour dostal. Měl pak v květnu nějaké problémy s plícemi, musel tehdy na chvíli i do nemocnice, což vypadalo docela na prd. Vlastně to bylo ve stejné době, jako jsem si já rozbil tu nohu. Ale nakonec to vyšlo a je boží, že jsme oba na startu. Takový společný splněný sen, na který můžeme hodně dlouho vzpomínat. To jste byli určitě ve spojení, když to s vámi oběma vypadalo zdravotně nahnutě v ten samý moment. My jsme v kontaktu skoro každý den. Ještě s jedním kamarádem máme skupinu na messengeru, kde si píšeme a posíláme nějaké blbosti v podstatě pořád, takže jsme o sobě věděli úplně všechno. Měli jsme se vzájemně pod dohledem. Řekl byste, že máte z Jakuba větší radost než ze sebe? Určitě! Kuba ušel neskutečný kus cesty. Podařilo se mu dostat se z českých podmínek do zahraničí. Loni zajel velmi kvalitně Vueltu a teď, když dostal tým pozvánku na Tour, byli si jistí, že ho tam chtějí. Nad tím nezbývá než smeknout klobouk. Že pojedete Tour vy, bylo letos jasné v podstatě už od začátku roku. Měnili jste oproti loňsku v něčem přípravu? Rámcově byla hodně podobná, ale jarní program jsme udělali trochu víc v rovnováze, abych si pak mohl pořádně odpočinout a dobře potrénovat. Nejel jsem tolik klasik, protože berou strašně moc energie a nemáte čas udržovat formu. Díky tomu se pak povedly výsledky jako na Scheldeprijs (druhé místo), kde jsem se i na konci klasikářské sezony cítil dobře. Už jste ale zmínil, že jste měl po delší závodní pauze 19. května v Dunkerku pád. Jak těžké je nepropadnout sedm týdnů před Tour s rozseknutou nohou frustraci? Jasně, že jsem byl první hoďku dvě frustrovaný. Nevěděl jsem, co se bude dít, bylo to úplně zbytečné zranění. Veškeré plány se kvůli němu musely měnit. Ale pak je potřeba tu situaci přijmout a udělat vše pro to, abych z ní něco vytěžil. Kdybych byl pořád naštvaný, že jsem spadnul, tak mi to v ničem nepomůže. Špatná energie vede jen ke špatným věcem. Jak tedy vaše rekonvalescence v časovém presu probíhala? Hned druhý den se povedl přesun domů a nohu jsem léčil u pana doktora Beka v Centru pohybové medicíny. Na fyzio jsem chodil k Jáchymu Kolářovi, který mi hodně pomohl a se kterým bych rád spolupracoval i do budoucna. Ten první týden jsem toho moc neudělal, noha mě hodně bolela a musel jsem počkat, až trošku opadne otok, aby se to dalo zkontrolovat. Kdy jste dostal zelenou, že se můžete po pádu zase začít hýbat? Po deseti dnech, to byl pátek. Nemohl jsem ale zatěžovat kotník, takže jsem ještě ten den šel do posilovny na veslovací trenažér a na trenažér lyžování. To jsem dělal celý víkend a v pondělí mi vytáhli z nohy stehy, takže jsem mohl jít konečně na trenažér na kolo. Tam jsem šlapal nejdřív jen hodinu. Vydlabal jsem si tretru, aby se mi do ní vešla ortéza, protože kotník musel být stále zafixovaný. Ale naštěstí jsem ho nemohl dávat jen špičkou dolů, takže špičkou nahoru při šlapání to bylo v pohodě. Další den jsem jel dvě hodiny a třetí den mi doktor říkal, že když pojedu hodinu bez ortézy a bude to dobré, tak můžu jít ven. A protože na trenažéru jsem se cítil v pohodě, šel jsem se teda ještě na hodinu a půl projet i ven. To byl tedy pořádný fofr! No poprvé na kole venku jsem byl ve středu, dva týdny po pádu, a od soboty jsem se v podstatě vrátil k běžnému tréninku. Nemohl jsem sice sprintovat, aby se v noze něco nepokazilo, ale mohl jsem trénovat už i čtyři hodiny. Vzhledem k tomu, že mi nejdřív ve Francii řekli, že nebudu moc sportovat šest týdnů, to byla fakt rychlovka. Během závodu Kolem Švýcarska se hodně řešil pád Pogačarovy snoubenky Uršky Žigartové a jaký to asi na něj bude mít dopad. Vy jste s Mirre, která závodí za EF, ve stejné situaci. Bojíte se o sebe? Samozřejmě. Ještě jak musí Mirre sledovat sprinterské závěry, tak to asi není nic příjemného. Ale já se snažím nespadnout a měl jsem většinou i štěstí, až teď na ten Dunkerk. Takže jsou to samozřejmě nervy, ale na druhou stranu je hodně speciální, když můžete na těch největších závodech sledovat v televizi svou druhou polovičku. To je boží. Takže jste nedostal třeba někdy vyčiněno, že jste se pustil do sprintu příliš bezhlavě? Neee, to vůbec! Jaké je jít na start Tour de France s tím, že naposled jste závodil v květnu? V Dunkerku jsem se vracel po delší pauze a můj poslední start před ním bylo Roubaix, které jsem nedokončil. Takže naposledy jsem vlastně pořádně závodil na Scheldeprijs, což bylo na začátku dubna. Asi mám v téhle části sezony nejméně závodních dní v kariéře. Ale nemyslím, že by tím nějak utrpěla moje forma. Samozřejmě závodní rytmus není ideální, ale naštěstí máme těch pár dnů, než přijde první sprinterská šance v 5. etapě, takže do té doby se do toho dostanu. Dodává vám to, že budete mít prvních pár dní Tour tak trošku na rozjetí, na klidu? Samozřejmě ani do té doby to nebude nic jednoduchého. Nemůžu si říct: Dneska jen dojedu do cíle, pohoda! Ale není tam ten tlak na výsledek hned první den. Nemusím do nějakého sprintu vstupovat s otazníkem a můžu si být jistý, že to bude dobré. Co říkáte na letošní sprinterskou konkurenci? Oproti loňsku tu chybí jen Milan, ale samozřejmě Pedersen je taky hodně dobrý závodník. Já jsem za to rád, protože pak když udělám dobrý výsledek, budu vědět, že má opravdovou kvalitu. Možná ale k poslednímu sprinterskému souboji dojde už ve 12. etapě. Není to brzy? Ještě je tam 17. etapa, ale závodění ve třetím týdnu je vždycky něco jinačího. Mým cílem je zajet dobře i etapu v Paříži, protože ta se mi moc líbí. Navíc letos je cíl o trošku dál po posledním výjezdu na Montmartre než loni, takže by mi to mohlo svědčit. A pak pro mě bude Tour také o pomoci týmovým kolegům. Umíte si představit pustit se do dvousetkilometrového úniku, jak to nejspíš čeká Jakuba Otrubu? Vlastně po té 12. etapě bych si do nějakého úniku asi aj skočil. Kdyby se mi podařilo dostat se do nějaké větší skupiny s někým z týmových kolegů, abych ho tam mohl podpořit, to by bylo ideální. Než abych každý den jen přežíval a dojížděl v grupettu, to je docela nuda. Takže pokud bych na to měl nohy, tak proč ne. Minulý rok se mi to povedlo v 16. etapě, kdy se vyjíždělo na Mont Ventoux a to bylo super, tak snad se zadaří i letos. Loni jste se o pozici jedničky v týmu dělili, letos se sází vše na vás. Jaký je to pocit? Moc fajn. Jsou tu se mnou fakt výkonní kluci, je to asi ta nejvyšší kvalita, jakou náš tým může nabídnout. Hodně se z toho těším, že ve mě mají i po zranění takovou důvěru. Cítíte na ostatních členech týmu, že napětí před startem stoupá? To všechno asi ještě přijde. Zatím máme takovou uvolněnou atmosféru. I díky tomu, jaká skupina lidí se tu sešla. U jídla i na vyjížďkách je vždycky hodně legrace. Když se nám podaří udržet dobrou náladu, tak nám ty tři týdny příjemně utečou. Samozřejmě až se budeme chystat na start, tlak přijde, ale to je správně. A s čím půjdete před startem své druhé Tour spát? S Frankem van den Broekem, se kterým jsem na pokoji. (směje se) Určitě s velkou natěšeností. Dřív jsem to měl tak, že když jsem cestoval na závody brzo ráno, tak jsem se pořád budil. Ale momentálně jsem tak v klidu, že když jsem měl odlétat do Barcelony, tak jsem zaspal. No jo, přece jste to už jednou zažil... Jojo, druhá Tour, to už mě nic nepřekvapí. (směje se)