To proto, že si s sebou přivezla dvě děti, Ronalda a jeho sestru Verity. Dlouho doufala, že za nimi přijede i jejich tatínek (a s touhle nadějí se svěřila úřadům, aby přidělený byt byl co největší). Povedlo se. Byt byl úžasný. Pravda, nacházel se v nepříliš prestižní čtvrti, v jedné z těch budov vyprojektovaných nadšenci, kteří po architektonické stránce dostali volnou ruku, což nebyl, jak se záhy ukázalo, nejlepší nápad. Byt se nacházel o patro níž než dveře do něj, takže stačilo být jen trochu ovíněný a do obýváku jste se skutáleli ze schodů. I tak to byl skvělý byt. A, aspoň podle toho, co matka říkala úřadům, pořád plný dětí. I když Ronaldovi bylo přes šedesát, jeho máma umřela a sestra žila v Manchesteru, úřady pořád věřily, že v bytě pobývá spousta dětí. Snad to bylo tím, že jim to Ronald vysvětlil angličtinou jamajských horalů, tak „hlubokou“, že jí kolikrát nerozumějí ani Kingstoňané. Teď měl sám pro sebe prostorný byt. Ronald má rád peníze. Prachy jsou, jak říká, jeho životní láska. Obstarávají mu taky nejlepší zábavu, co zná. Ronald si nesmí cpát do těla drogy, nesmí kouřit trávu. V noci před pracovním dnem se nesmí ani pořádně ožrat. Železniční společnost, pro kterou pracuje, pořádá přepadovky – kdykoli ho můžou požádat o vzorek moči či krve. Kdyby v jeho tělních tekutinách našli cokoli, vyrazí s ním dveře. A tak gambluje. Co jiného mu zbývá? Je to jediné povyražení, které si může dovolit a neriskovat vyhazov z práce. Občas to ale leze do peněz. A tak Ronald ve svém bytě pronajímal hned tři pokoje třem různým existencím. Bylo to zakázané, jistě, a kdyby na to přišly úřady, seberou mu tenhle skvělý byt a nejspíš jeho drobné podnikání prohlásí za podvod. Ale co jsem měl dělat, říkal Ronald, žít v bytě sám a čekat, až ho sežerou termiti? Podnájemníci byli jediné rozumné řešení. Každý mu platil tři stovky měsíčně. Takhle lacino je tu nechával bydlet. A oni – hanba mluvit! Jeden byl horší než druhý. Zapomínali vypínat troubu, nemyli nádobí, močili na prkýnko, užírali mu proviant z lednice. Ronalda vážně štvali. Ale to nebylo nic proti tomu, co mu jeden z nich provedl teď. On si ve svém pokoji beze všeho umřel! Ronald ten smrad dlouho ignoroval. Bůh ví, že smrděli všichni. Ale pak přece jen otevřel dveře – a hrůzou málem vrostl do země. Na podlaze ležel jeho podnájemník, tak mrtvý, že mrtvější být nemohl. Leží tam už týden, smrdí jak ďas a Ronald se nachází v prekérní situaci. Když zavolá policii, určitě přijde o byt. A když toho hajzla odvleče někam za popelnice, riskuje, že bude obviněn z vraždy. Škoda, že už není na Jamajce, tam by ho pohřbil na zahradě a bylo by.