KOMENTÁŘ / Ačkoliv se to tak při povrchním pohledu může jevit, spor o složení české delegace pro summit NATO v Ankaře není pouhou přetahovanou mezi aktuální Babišovou vládou a prezidentem Petrem Pavlem o pozornost či prestiž. Dokonce už nejde ani o kompetenční spor, který definitivně vyřeší výrok Ústavního soudu. Koaliční kabinet Andreje Babiše, jenž se chová jako nacionálně populistické těleso se sklony k mezinárodnímu izolacionismu, rozehrál nebezpečnou hru o charakter České republiky a kvalitu její demokracie. Svými destruktivními kroky přibližuje situaci, která může pro naši zemi znamenat geopolitickou katastrofu. Není to žádná patetická dramatizace, pokud budeme konstatovat, že na počátku 21. století se svět kolem nás začal výrazně měnit. Západ, jehož se Češi – po několika desetiletích eurasijského zajetí – znovu stali součástí, ještě snil o neodolatelné přitažlivosti liberální demokracie s důrazem na lidská a občanská práva pro celý svět, ale brzy byl konfrontován s nenávistí na život a na smrt. Islamistický útok na Spojené státy 11. září 2001 se stal symbolickým počátkem nového globálního konfliktu. Revizionistické imperiální mocnosti jako Čína, Rusko a Írán prezentovaly svůj nový sen o post-západním světě, který sesadí USA z trůnu supervelmoci a Ameriku s Evropou vytlačí z centra světového dění na periferii. Pro Českou republiku a Evropu se jako hlavní hrozba ukázalo Putinovo Rusko, přestože nás neprobudila válka Ruska proti Gruzii v roce 2008, ani válka Ruska proti Ukrajině, kterou Kreml spustil roku 2014 anexí Krymu a válečnou agresí na Donbase. Čelní náraz nastal v únoru 2022, kdy Rusko podniklo mohutnou, a tentokrát už neskrývanou invazi na Ukrajinu a rozpoutalo proti ní brutální genocidní válku. Tu lze podle všech parametrů interpretovat jako civilizační střet mezi eurasijským Východem, přičemž Rusko podporují i Čína, Írán a Severní Korea, a liberálně-demokratickým Západem. Dávno jde o globální čili světovou válku, v níž je rusko-ukrajinská fronta aktuálně hlavním bojištěm. Bohužel, po návratu Donalda Trumpa do Bílého domu v lednu 2025 nastal rozkol mezi USA a Evropou, geopolitická jednota Západu se rozklížila. Evropa stojí vůči globálním výzvám překvapená, osamocená a stále spíše paralyzovaná. Když vypukla ona velká válka Ruska proti Ukrajině, kterou v Kremlu považují za válku proti Evropě a Západu, měli jsme v Česku Fialovu koaliční vládu, která přes všechny své slabosti a chyby držela jasný zahraničněpolitický kurs: Česká republika začala být aktivnější v EU a NATO, přičemž diplomaticky, humanitárně i dodávkami zbraní od prvního okamžiku podporovala Ukrajinu. Spojencem se jí v tom na začátku roku 2023 stal prezident Petr Pavel, který na Hradě vystřídal namyšleně nekompetentního Miloše Zemana, jenž kolaboroval s Ruskem a Čínou. Mnohé se událo i s českým občany, obyvateli a voliči, kteří se, proč to nepřiznat, tváří v tvář probíhajícímu rozvalu mezinárodního řádu rozštěpili na dva tábory. Jeden, nazvěme ho zjednodušeně, přestože to bude některými označeno jako arogance, občanskou společností, reagoval sebevědomou občanskou aktivitou a znovuobjevením české spoluodpovědnosti za Evropu, západní civilizaci a liberální demokracii. Druhý tábor však ze strachu před nejistou budoucností rezignoval na svou občanskou odpovědnost, ba na samotné demokratické občanství. Z těchto více či méně vystrašených občanů se z vlastního rozhodnutí stalo stádo, které volá po obnově předmoderních kmenových či národoveckých identit, po izolaci od okolního světa. Tito lidé, staří i mladí, bohatí i chudí, vzdělaní i občansky negramotní, propadli falešné představě, že uprostřed geopolitické bouře stačí strčit hlavu do písku, anebo se rovnou podvolit orientálnímu („slovanskému“) imperialismu. Jejich heslem je vytěsnění reality, případně kolaborace s cizí agresivní mocností. Hlavně, aby byl „mír“! Právě posledně jmenovaný tábor se ukázal jako silnější, když si za své reprezentanty na podzim 2025 zvolil nacionálně populistická a izolacionistická uskupení, totiž ANO, SPD + PRO + Trikoloru + Svobodné a Motoristy sobě. Vznikla Babišova šestikoaliční vláda, jejíž protagonisté sice mají různé osobní motivace, preference a agendy, ale především naplňují „chcimírskou“ představu o jakési strategické izolaci České republiky od problémů Evropy a světa. Andrej Babiš se rozhodl, že tomuto táboru poskytne falešně útěšnou iluzi, dokonce sám ve svých fanoušcích udržuje strach a pocit bezradnosti, aby mohl vystupovat jako Vůdce, Spasitel a Mesiáš. Zároveň Babišův kabinet ve zběsilém tempu likviduje demokratické struktury vládnutí a drancuje českou ekonomiku. Jeho ctitelé tomu tleskají, skutečné argumenty je totiž nezajímají. Navíc Babišova vláda koná přece to, co chtěli: realizuje jejich pomstu vůči demokracii a demokratům a izoluje Česko od dosavadních spojenců. Hnutí ANO je politické náboženství, v němž roli neomylného Pánaboha hraje právě Andrej Babiš. Jeho elektorát čili tábor ctitelů je dlouhodobě stabilní, navíc kult získává další příznivce. Jenže Babiš vyžaduje bezmeznou úctu a touží po absolutní moci, jak ukazuje i probíhající spor s prezidentem Petrem Pavlem. Onen sveřepý „boj o Ankaru“ je teď i bojem o demokratický charakter České republiky, o její suverenitu a obranyschopnost, o občanskou důstojnost. Babišovi je Česko zcela ukradené, což mimoděk prozrazuje ve všech svých veřejných vystoupeních, neboť je ideově a hodnotově prázdný a zcela nestabilní. Pokaždé, jako kovaný oportunista chtivý moci, hovoří jinak, hlavně, když nemusí do vězení kvůli Čapímu hnízdu a národní i evropské dotace tečou proudem do jeho politicko-ekonomického impéria. Obětí řádění Babišovy vlády se už stala i česká zahraniční politika – v EU a NATO jsme během pouhých několika měsíců ztratili renomé a věrohodnost, kterou si – přes všechny omyly, liknavost a průšvihy – dokázala získat Fialova vláda. Když ve čtvrtek během interpelací ve sněmovně připomněl Babišovi ničení spojeneckých závazků bývalý ministr zahraničí Jan Lipavský, jenž poukázal i na konkrétní americkou kritiku vůči Babišově vládě, premiér vztekle odpověděl: „Spojené státy nemají co plísnit Českou republiku. My nejsme jejich kolonie, jo, nejsme jejich podřízení.“ To je výrok hodný české proruské scény, která by ráda vyvedla Česko z NATO i EU a předhodila ho imperiálnímu Rusku. A vyřknul ho předseda vlády (!), který se tak veřejně projevil jako vůdce extrémistů a populistů. Jistě, Česká republika opravdu není kolonie USA. Ale pokud nehodláme plnit ani své minimální spojenecké závazky, pak se nás lídři ostatních zemí Aliance klidně mohou zeptat, proč zůstáváme v NATO, když náš premiér používá takto nepřátelskou rétoriku. Situace je tudíž mnohem horší, než se na první pohled zdá. Andrej Babiš svou malicherností, mocichtivostí, apolitičností, byznysovou dravostí a orientálně postsovětskými móresy může Česko vmanévrovat do situace, která bude pro naši zemi znamenat geopolitickou katastrofu. Evidentně chce i na summitu NATO v Ankaře reprezentovat Česko jako černého pasažéra, který kašle na obranu svou i svých spojenců, a také na pomoc krvácející Ukrajině. A aby to svým věrným a věřícím mohl doma po návratu naservírovat jako záchranu českých národních zájmů a vítězství zdravého rozumu, nechce u toho nikoho kompetentního. Jen egoistického klausovského kašpara Macinku a loajálního kývače Zůnu. Proto mu je trnem v oku Petr Pavel, který Babišovi, pokud do Ankary odletí, v této šarádě překáží. Ankara tak není o tom, kdo a kdy bude sedět na jaké židli. Jde o budoucnost naší demokracie a Česka jako suverénního státu. Bez spojenců Česká republika v rozbouřeném světě plném imperiálních predátorů nepřežije. Anebo se opravdu stane kolonií, ať už Moskvy či Pekingu, kde nebude možné volně dýchat. O nic menšího se tu nehraje, přičemž Petr Pavel reprezentuje svobodu a demokracii, zatímco Andrej Babiš egoismus, kolaboraci s nepřítelem a podvolení.