„Sama bych do toho asi nešla, ale přijde mi to jako skvělý zážitek pro fanoušky,“ zamýšlí se česká jednička Karolína Muchová. „Loni jsem tu měla kamaráda, kterému jsem chtěla sehnat lístky, jenže on si vyloženě chtěl projít tou frontou už od rána. A pak říkal, že to byla hrozná sranda. Myslím, že to k Wimbledonu patří.“ Dokonce už od roku 1922! Tehdy ještě pořádek zajišťovali policisté na koních, dnes úřadují desítky organizátorů a vše má pevně stanový harmonogram. Tak se pojďte podívat. Pondělí, 8.30 ráno místního času. Do chvíle, než se odehraje první bod letošního ročníku travnatého grandslamu, pořád zbývají dvě a půl hodiny. Na vyznačených místech už ale přešlapuje deset tisíc lidí, z toho skoro tři tisícovky dorazily už o den dříve a přespaly ve stanovém městečku. Pořadatelé proto požádali další zájemce, aby už nechodili. Zdánlivě nekonečný had tenisových fanatiků, který se utvořil za mřížemi naproti přes ulici od All England Clubu, byl zkrátka příliš dlouhý. Není divu, vždyť Wimbledon je jednou z nejexkluzivnějších sportovních i společenských akcí. Nejen v Británii, ale i ve světě. Loni ho navštívilo přes půl milionu diváků. Chci jen fotku s Djokovičem Do ikonického areálu se dá dostat díky slosování o lístky, které turnaj pořádá několik měsíců před začátkem, ale pokud se na vás štěstí neusměje, máte ještě jednu možnost. Právě frontu. Během úvodních deseti dnů si prvních 1 500 lidí může zakoupit místa na centrkurt a dvorce číslo 1 a 2, uvidí tedy největší hvězdy. A právě to dělá z wimbledonské fronty unikátní a oceňovaný způsob distribuce vstupenek – na žádném jiném grandslamu nejsou takto dostupné pro širokou veřejnost. Letos stál lístek na program prvního dne na centrkurtu v přepočtu zhruba 3 200 korun. Takzvaný ground pass, tedy přístup na všechny dvorce kromě tří největších, vyšel na necelou tisícovku. Ještě jedna věc je ale potřeba. Notná dávka trpělivosti. Vůbec první letošní čekatelkou se stala Florence Chanová, která dorazila už v sobotu v 7.30 ráno. Tedy s dvoudenním předstihem. „Přeju si jen, abych ulovila selfie s Djokovičem,“ popisovala pro The New York Times. Jistý Bobby Sandhu, třicetiletý Brit z Brixtonu, se k frontě připojil v neděli v 18.30. Ale rovnou zamířil do řady na úterý, protože si chtěl pojistit, že uvidí jinou legendu – Serenu Williamsovou. The Queue je také ideálním prostředím pro socializaci, protože jak jinak si zkrátit čekání než debatováním s lidmi okolo. Navíc se zde mísí tenisoví nadšenci ze všech koutů světa. Stanové městečko svou atmosférou připomíná festival. Někteří si na přespání nosí velkou výbavu, jiní věří, že jim budou stačit deky či deštníky nad hlavou. Doporučuje se přibrat karty či jiné hry, aby čekání lépe utíkalo. Z celého procesu se postupem času stala organizovaná mašinerie, kterou provází mnoho pravidel. Každý zájemce dostane při příchodu kartičku s číslem v pořadníku, a pokud své místo opustí na více než třicet minut, ztrácí ho. Žádné kouření, grilování ani hudba po desáté hodině. V jednom stanu mohou spát maximálně dva lidé. Čekatelé mají k dispozici úschovnu zavazadel, stánky s občerstvením a také klasické toalety. Jen sprchy chybějí. A právě to je jedním ze slabých míst fronty. Je nutné v současné době plné moderních technologií, aby lidé čekali předlouhé hodiny a pak do areálu mířili unavení a neumytí? Na vyšší čísla se navíc zpravidla dostane až někdy odpoledne, když už je plno zápasů dohraných. Místní obyvatelé protestují Britská média opakovaně uvádějí, že ve frontě často dochází ke zmatkům. Když je naplněna její kapacita, tisíce lidí jen bezradně korzují kolem. Pokud se dostaví tradiční londýnský „kamarád“ déšť, nepohodlí se ještě znásobuje. Proti davům lidí, kteří v parku naproti wimbledonským dvorcům kempují, protestují obyvatelé místní čtvrti. Stěžují si na poškozování zeleně i infrastruktury. Vedení ale žádné změny neplánuje. Naopak si frontu pochvaluje. „Po covidu jsme se báli, že zanikne, ale paradoxně je teď populárnější. A zájem se pořád zvyšuje,“ líčila zkraje týdne šéfka travnatého grandslamu Sally Boltonová. Ani ze stran samotných fanoušků příliš kritiky nezaznívá. Spíše si libují, že mají ještě vylepšený a autentický zážitek. Pokud dovolíte osobní postřeh, několikrát jsem si od brzkého rána vystál místo hned u pódia na hudebním koncertu. Proto mohu potvrdit, že když úmorným procesem konečně zdárně projdete, užijete si akci ještě mnohem víc. A i to čekání je svým způsobem návykové. Proto je velmi pravděpodobné, že The Queue v budoucnu ještě poroste. Nelze jí upřít unikátní demokratičnost rozdělování lístků. Stejně tak zahrnuje jedinečné dobrodružství, jež se pro někoho vyrovná i samotnému turnaji.