Asi nepřekvapí, že takto striktně formálně se novinářům představil Paul Seixas. Tenhle francouzský teenager bere svou roli favorita zatraceně vážně, a když už klukovským obličejem nezamaskuje znatelný věkový odstup od svých soupeřů, musí si na vážnosti dodat jinak. „Přijel jsem na Tour bojovat o celkové pořadí,“ ujišťuje znovu. „Počítám s tím, že budu dělat chyby. Jsem tu od toho, abych se učil.“ A že je nejmladším jezdcem v závodě od roku 1937? „Rozdíl nebude dělat můj věk, ale mé zkušenosti,“ přesvědčuje. Francouzští kolegové by otázku jeho startu rozebírali klidně ještě hodinu, ale harmonogram je neúprosný, a tak devatenáctiletý čahoun musí vyklidit křesílko pro dvojici lídrů Red Bullu. Zatímco Remco Evenepoel soustředěně poslouchá otázky, Florian Lipowitz se tak trošku zasněně rozhlíží po davu. Přestože jsou téměř stejně staří, rozdíl mezi nimi je značný. Evenepoel je zvyklý na pozornost od juniorů, celou svou kariéru si dává jen ty nejvyšší cíle. Lipowitz sice obhajuje pódium, svým vzezřením hošíka odvedle ale působí dojmem, že se mezi kamery dostal tak trochu náhodou. Však také když odpoví jeden z dotazů, hodí pohled na Evenepoela, který jeho odpověď palcem nahoru schvaluje. „Chceme tu vyhrát etapu a první den získat žlutý dres. Samozřejmě bychom se oba rádi dostali na pódium, jak se nám oběma už jednou podařilo. Uvidíme, jak se závod vyvine,“ nastiňuje Evenepoel a rázně utíná jakékoliv snahy novinářů alespoň trochu obnažit třecí plochy mezi dvěma lídry. „Pokud neuděláme v závodě žádnou chybu, můžeme dojet do Paříže spokojení,“ mírní lehké napětí v sále diplomaticky Lipowitz. JEDEN TÝM, DVA LÍDŘI. Remco Evenepoel a Florian Lipowitz chtějí získat další pódium. Podaří se to aspoň jednomu z nich? To byla poslední otázka, mesdames et messieurs, teď už je řada na Jonasi Vingegaardovi! Lídra Vismy ani na Tour neopouští široký úsměv, kterým překvapil na květnovém Giru. Dán vypadá v křesílku jako obraz naprosté spokojenosti, kterou vzápětí sám potvrzuje: „Jsem lepší, silnější i šťastnější než loni.“ Když dostává otázku na souboje s Tadejem Pogačarem, bez zaváhání říká: „Tadej je podle mě nejlepším jezdcem, kterého jsme kdy v pelotonu měli. Jsem hrdý na to, že jsem ho byl v určitých chvílích schopen v kopcích setřást. A vědomí, že jsem to už dokázal, mě motivuje k tomu, abych se o to pokusil znovu,“ vyznává se. Novináře v předních řadách zaujmou jeho neoholené nohy – cyklistický prohřešek srovnatelný se svatokrádeží. „Když jsem v tréninku, tak si nohy neholím. Vždy nechám chlupy trošku narůst a holím se až před závodem. Teď jsem ještě neměl čas, ale v pátek je shodím,“ uklidňuje pobavený sál. Jako poslední do něj přichází dvojice z UAE Tadej Pogačar a Isaac del Toro. Mladý Mexičan si může do detailu prohlížet dechberoucí výzdobu někdejší nemocnice svatého Pavla, většinu času totiž pochopitelně padají otázky jen na jeho zkušenějšího kolegu. Ten potvrzuje, že žijeme v jedinečné době velkých rivalit, jejichž aktéři k sobě zároveň mají hluboký, upřímný respekt. A tak na Vingegaardovu adresu říká: „Svádíme spolu spektakulární souboje. Doufám, že nám to ještě pár let vydrží, protože se každý rok vzájemně posouváme do nových výšin. “ Samozřejmě Slovincovi vyhovuje uspořádání posledních dvou let, kdy mu sice Vingegaard byl nejbližším konkurentem, zároveň mu ale cestu za celkovým triumfem zásadně nekomplikoval. Takové rozložení sil by se Pogačarovi hodilo i letos, zvlášť když má před sebou potenciální zisk pátého titulu. Přesto, když je tázán, co by přál na Tour parťákovi Del Torovi, bez mrknutí oka hlásí: „Aby vyhrál žlutý dres.“ A Mexičan jen šokovaně vydechne.