A pamatujete na šampionát v roce 2002? Tehdy tým kolem šikuly Donovana, brankáře Friedela a střelce McBridea hrál čtvrtfinále. Jen těsně ho vyřadili Němci, pozdější finalisté. Teď je všechno nalajnované přinejmenším podobně nadějně. Američané jsou doma. Do občas ještě pořád vysmívaného socceru pobláznili miliony lidí. I když mají v kádru i hvězdičky, fungují jako dokonalý tým. Téměř nemusí cestovat a vůbec se jich netýkají změny časových pásem, protože všechny zápasy hrají na západním pobřeží. Snad i díky tomu předvádějí fotbal budoucnosti: agresivní, svižný, pohledný a velmi efektivní. Nenechte se zmást tím, že jim v šestnáctifinále na vítězství 2:0 nad Bosnou stačily dvě střely na branku. Pánové v dresech se zvlněnými pruhy byli jasně lepší, s přehledem si uhráli postup i v deseti bez přísně vyloučeného střelce Baloguna a ještě jim dva góly vzaly ofsajdové situace. Jedna z nich přitom může posloužit jako dokonalá ukázka toho, čím Američané udivují: po půlhodině vysoko zapresovali, aktivitou donutili bosenského záložníka Sunjiče ke ztrátě, bez otálení dostali balon do vápna na Baloguna, ten ho bleskově našteloval na levačku a práskl přesně k tyči. Celé to netrvalo ani pět vteřin. Na nic nečekat, vystartovat, kousnout, dorazit: to je americký styl, který zatím platí na všechny soupeře. S výjimkou Turků, kteří je obrali v posledním zápase skupiny, kdy už ovšem ani jednomu týmu o nic nešlo. Že perfektně načasovali formu, o tom není pochyb. Ale bude to stačit? Je fér zmínit, že k postupu mezi šestnáct nejlepších Američané nepotřebovali porazit vyloženě silného soupeře. Před turnajem se přitom hodně řešilo, že víc než jedenáct let nevyhráli nad týmem z evropské špičky a že poslední prověrky před turnajem jim nesedly. S Německem 1:2. S Portugalskem 0:2. Předtím v březnu s Belgií dokonce 2:5. A právě Belgie číhá v osmifinále, aby otestovala, jak dobří Američané skutečně jsou. Rozhodně musí mít respekt, protože kouč Mauricio Pochettino tým viditelně posouvá a dodává mu sebevědomí. Jako motto své mise zvolil jednoduchou otázku, která ukrývá slovní hříčku: Why not U.S.? Čili česky: Proč ne my? Hráčům dal za příklad tažení Jihokorejců v roce 2002 nebo Maročanů na minulém šampionátu v Kataru: oba týmy se na mistrovství nečekaně vmáčkly mezi nejlepší čtyři. A pozor, také Brazilec Kaká, vítěz Zlatého míče z roku 2007, si už před turnajem zavěštil: „Spojené státy půjdou až do semifinále. Domácí prostředí jim dá podporu i motivaci, což je extra důležitá složka.“ Odvážná hypotéza, zvlášť když by ve čtvrtfinále pravděpodobně mohl číhat lepší z dvojice Portugalsko – Španělsko. Ale pravda je, že ten příběh by šampionátu slušel. Nemusí se vám samozřejmě líbit, že Spojené státy evropský fotbal prožívají po svém a že si mistrovství částečně přetvářejí v obří komerční show. Pod střechami hypermoderních arén září gigantické obrazovky, někde nad trávníkem visí i masivní světelné kostky, domácí fanoušci si klidně během utkání trajdají po stadionu a klábosí u stánků s občerstvením, vyblázní se během reklamních (tedy pardon, hydratačních) pauz uprostřed poločasů a dění na hřišti mají občas spíš jako působivou kulisu. To vše může být pro fotbalového puritána nezvyk nebo rovnou znásilňování tradičního sportu, ale zároveň se nedá popřít, že Amerika šampionátem žije a svůj tým si zamilovala. Jak dlouho to vydrží?